Jen si to představte: 72-10 Bulls proti 73-9 Warriors, Dream team z 92 proti Dream teamu z roku 2012, Jordan versus James nebo Bird versus Durant. Tohle všechno jsou souboje, které spousta fanoušků touží vidět v realitě, ale odehrávají se maximálně ve videohře. Basketbalový svět neustále hledá odpověď na otázku, která generace je lepší, a zastánci obou stran po sobě střílí všemožnými argumenty, které mají ukázat pravdu. Talent se ovšem měřit nedá a statistiky neznamenají všechno. Jsou tu ale další aspekty, které se porovnat dají.

Pravidla se mění a hra s nimi

Basketbal se odjakživa hraje s kulatým míčem, kterým se snažíte trefit soupeřův koš, a na tom se nikdy nic nezmění. Přesto ale hra prochází neustálými změnami pravidel, které mají velký vliv na průběh zápasů i celkový styl. Krásným příkladem je zavedení trojkové čáry, které ovšem sahá do delší minulosti.

Narážíme na posuzování faulů, které se odráží od tvrdosti hry. Není žádným tajemstvím, že v éře Michaela Jordana byl metr rozhodčích benevolentnější a hra tím pádem tvrdší. Stačí se podívat na sestřihy zápasů „Bad Boys“ z Detroitu a je jasné, že tzv. „hand-checking“ (nedovolené použití rukou) je to nejmenší, co by dnes neprošlo. Sám Jordan prohlásil, že by v dnešní NBA byl schopen dát 100 bodů, protože by neustále stál na čáře trestného hodu.

Dá se tedy soudit, že dříve bylo mnohem namáhavější skórovat, což je voda na mlýn zastánců starší generace. V současnosti se podle nich píská každý kontakt a útočníci jsou zvýhodňováni ve prospěch atraktivity zápasů. Logicky: pro ligu je důležité, aby bodů padalo co nejvíc.

1:0 pro starou školu.

Vše začíná u kvalitního zázemí

Už kdysi měli hráči prvotřídní péči a bylo o ně postaráno na každém kroku, ale přece jen, zázemí klubů je dnes na úplně jiné úrovni. Ať už se bavíme o počtu členů realizačního týmu, způsobech regenerace nebo možnostech tréninku. Díky všemu zmíněnému mají basketbalisté daleko lepší podmínky, aby mohli podávat co nejlepší výkony.

Samotnou kapitolou jsou technologie. V dnešní době se zkoumá a měří téměř vše a týmy mají k dispozici data, o kterých si dřív mohli nechat jen zdát. Zároveň se neustále vyvíjejí nové vymoženosti, které hráčům umožňují stupňovat výkony. Kdo ví, jestli by Larry Bird nehrál lépe v moderních botách a funkčním prádle, které by mu poskytlo ještě vyšší komfort.

Dá se namítnout, že informací, stejně jako nařízení a pravidel, je až moc. Na druhou stranu: sami hráči umějí poslouchat své vlastní tělo i instinkty a dokážou si vybrat, co jim pomůže a co naopak nepotřebují.

Díky tomu mají zástupci moderní éry předpoklad být lepší. 1:1.

Rekordy se mají pokořovat

Vývojem prochází i lidské tělo jako takové, tím pádem nyní můžeme častěji sledovat atletické hříčky přírody. Lidstvo se zkrátka snaží překonávat rekordy a šponuje výkony sportovců všemožnými způsoby (legálnost některých z nich je ovšem věc druhá). Jinak řečeno: v pravěku jsme chodili po čtyřech, abychom trhali bobule, následně jsme se postavili, abychom si mohli utrhnout jablko, a teď skáčeme do výšin, abychom mohli trhat obroučky.

Rozdíl samozřejmě není tak markantní – i dříve běhali po palubovkách démoni jako Clyde Drexler, Dominique Wilkins či samotný Jordan, kteří předváděli parádní smeče pravidelně. Celková atletičnost soutěže ale určitě na tak vysoké úrovni nebyla. Namátkou zmiňme jména jako LeBron James, Blake Griffin či Zion Williamson, jejichž kousky jsou často až neuvěřitelné. Není divu, že je dnes fyzická zdatnost dokonce sem tam před basketbalovým IQ upřednostňována.

Každopádně: bod pro novou generaci. 1:2

Zion is unreal!pic.twitter.com/0GLe9RL2Kq

— Ballislife.com (@Ballislife) July 6, 2019

Jak se hraje pod drobnohledem?

Technologie jsme už zmínili a započítali je ve prospěch současnosti, nicméně je tu i druhá stránka věci. Hráči jsou dnes pod neustálým dozorem médií. Stačí jedno malé zaváhání a během několika hodin se vám směje celý svět. Na hřišti prakticky není místo, kde byste se před kamerami schovali. A těžké je to i mimo něj.

Skrze sociální média se totiž vše šíří jako požár a ušetřeny nejsou ani největší hvězdy. Spíše naopak, na jejich přešlapy se čeká o to víc. Neustálý tlak, mimo jiné strach, že se objevíte v Shaqtin´ a Fool, je něco, s čím se hráči v dřívějších dobách vyrovnávat nemuseli. Ostatně – JaVale McGee by mohl vyprávět.

Staříci vyrovnávají na 2:2.


Odlišný postoj obou stran

Než vyhodnotíme skóre, je potřeba zmínit ještě jednu věc. Dle občasných vyjádření obou generací se dá vypozorovat, že zatímco ti mladší chovají ke svým předchůdcům respekt a říkají, že společné souboje by byly reklamou na basketbal, z druhé strany je cítit přesvědčení, že dříve to zkrátka bylo tvrdší a kvalitnější a že současné hvězdy by si často vůbec neškrtly.

Možná jde o zdravé sebevědomí, možná o strach, že nejsou nepřekonatelní. Ze strany starších hráčů nicméně chybí pokora. Možná je to ovšem právě tato věc, která je řadí na první místo.

„Let me be me“

Pravděpodobně tušíte, kam myšlenka směřuje. Souboj skončil remízou: nedá se říct, která generace je silnější a kdo by na hřišti dominoval. Nikdy to nezjistíme a navždy to zůstane pouze tématem do bouřlivých diskuzí. Nesmíme ale zapomenout dodat, že sami hráči se mu vyhýbají, protože se s nikým porovnávat nechtějí.

Například Kobe Bryant byl považován za hráče, který se legendárnímu Michaelu Jordanovi přiblížil nejvíc. Sám ovšem na přirovnání odpovídal: „Let me be me.“ V překladu to znamená, že Bryant chtěl být sám sebou, přičemž zároveň platilo, že Jordan byl jen jeden. Možná bychom to tak měli nechat a užívat si talent ve všech formách a generacích, které jsme viděli, vidíme i uvidíme. Každá doba totiž přinese něco nového a musí překonávat odlišné překážky. Jedna věc se však nezmění: nasazení, láska ke hře a chuť vyhrávat.

Autor: Vít Beneš